Hřebenovka rumunskou Rodnou

Hřebenovka rumunskou Rodnou

29. července - 4. srpna 2018
Do Rumunska jsem se chtěl podívat už dlouho. Lákal mě Fagaraš, Apuseni, Retezat, … Nevím proč, ale když jsme se tam konečně chystali a na mě bylo plánování, vybral jsem pohoří Rodna.
Endomondo: 1.den - Romská osada - Ineu (13.5 km)
2. den - pod vrchol Musceta (11.4 km)
3. den - do chatky "La Carti" (11 km)
4. den - přes Pietrosul do Borșa (18.1 km)

Den nultý - cesta do Borșa

V neděli ráno vyrážíme v sestavě Já, Martin, Michal a David ve staré Oktávce směr dobrodružství. První dobrodružství nás nečekaně potkává už u Prešova, kdy na dálnici začíná vyskakovat pětka. Po chvilce vrtání se v motoru zjišťujeme, že nic nevíme, repkou pětku zafixujeme a pokračujeme dál.

O několik desítek eur za pokutu chudší, s o několik desítek maďarských výmolů omlácenějším autem a o několik hodin později dorážíme za tmy do městečka Borșa, kde máme v Perla Maramuresului za 45 EUR zamluvený pokoj. Jelikož je už deset večer, nestíháme večeři a tak dáváme na pokoji raději piva a u Honzy Nedvěda si vaříme Dobrý hostinec.

Den první - hurá do hor

Ráno přebalujeme věci, auto necháváme u hotelu a nadšeně jdeme stopovat. I přes to, že jsme čtyři, nám pár lidí zastavuje, nikdo ale naším směrem.

Jdeme tedy do centra města, kde má mít zastávku Maxi Taxi (mikrobusy jako místní mhd). Moc nechápeme, jak to tu funguje, tak se každého řidiče ptáme, kam jede :D Nakonec nám místní rumunka perfektní angličtinou vše vysvětluje a o pár chvil později už sedíme v autobuse směr hory. Závratnou rychlostí občas dosahující i 30 km/h se řítíme celým městem a stoupáme až ke klášteru Sfânta Treime, místní turistické atrakci, kde je krátká pauza na jídlo.

Po dalších několika kilometrech se blížíme k našemu startovnímu bodu - malé romské osadičce, kde začíná modrá značka směr Ineu. Řidič (ani nikdo v autobuse) moc nechápe, proč chceme tady, když nástupní místo do hor je sedlo Rotunda. To sice víme, ale tam autobus nejede a šlapat několik km po asfaltce navíc se nám nechce. Nakonec to řidič vzdává a nechává nás napospas svému osudu.

Šmatláme si to po široké rozbahněné cestě a chvílemi začíná poprchávat. Po několika kilometrech cesta, teď už užší a zarostlejší, odbočuje přes potok směrem k pastevecké maringotce. Co už, brodíme (David v sandálech, protože má děravé boty a ty si tak nechává na večer, aby byl v suchu :D), abychom zjistili, že cestička vede po původním břehu. Už to máme nacvičené, tak brodíme zpátky. V lesíku objevujeme vzpomínku na černobylské neštěstí (no jo, vím, že jsme přes 500 km a přes 30 let mimo) v podobě obřího hřibu!

Les mizí, začíná ještě více pršet a my se prodíráme klečí, která krásně vtírá vodu do našich už tak mokrých svršků. Místy se cestička ztrácí v potůčku, aby se zase objevila o pár metrů výše. Skrze mlhu se kocháme tak maximálně borůvkami a už se nemůžeme dočkat vrcholu. U jezera Lala Mare dáváme pauzu, během které se mlha trošku rozestupuje a my tak vidíme dále než jen pár metrů.

Stoupáme ještě asi 300 výškových metrů, než docházíme k boudě Ineu 4 Locuri, našemu dnešnímu nocovišti. Jenže ouha, vítá nás štěkot a plná chajda. Československá rodinka s dětmi a psem se přeskládává na spodní pryčny a nám nechávají vrch. Čtyři se tam ale nevyspíme, tak v boudě aspoň vaříme večeři, rozvěšujeme věci a já s Michalem venku stavíme stan.

Den druhý - na hřebenu

Vstáváme do krásného mlžného rána. Píšu Míši domů k našemu dnešnímu výročí, během kterého mi toleruje lítání po horách. Po snídani a poradě s předpovědí počasí se rozhodujeme počkat v suchu, rodinka to balí a vrací se zpět. Volný čas využíváme k dopití malinovice a když už není co na práci, vyrážíme. Na hřebenu se k zimě přidává i silný vítr, to nám ale náladu nekazí a na prvním dnešním vrcholku Varful Coasta Neteda (2060 m n.m.) si děláme spokojené selfie. O kousek dál už se ale mlha trhá a s prvními útržky krajiny nadšeně vytahujeme mobily a fotíme každý viditelný kousek údolí.

Další dva kopečky a už začíná být krásně, tak toho využíváme k vyplácnutí se na slunci a krátkému sušení bot.

Sestupujeme do sedla a zase shazujeme batohy - první setkání s místními polodivokými koňmi. Jednoho člověka se nebojí, ale když se nás přiblíží více, pomalu ustupují.

Teď už nám zbývá jen poslední vrchol - Varful Gargalau (2159 m n.m.). Když ho Martin vidí z dálky, vyděsí se, tak ho uklidňuji, že to jen tak vypadá, že je to krpál. On opáčí, že teda vypadá pěkně reálně. Nahoře se ani moc nezdržujeme a snažíme se utéct před blížícím se deštěm.

To se nám skoro daří, stany už ale u jezírka pod Varful Musceta stavíme v dešti. Ten naštěstí netrvá dlouho a za chvíli už lítáme po okolí, snažíme se chytit signál a najít nějaké dřevo na oheň. Dopíjíme slivovici a kolem půlnoci zalézáme do stanu, začíná pršet. V noci mě ještě budí Michal, že něco chodí kolem stanu. Tipujeme to na Dejva nebo medvěda (v knize hostů v chatce někdo popisoval, že jim medvěd vlezl přímo do stanu).

Den třetí

Poprvé vstáváme do slunečného rána, tak toho využíváme a snažíme se usušit mokré oblečení. Vycházíme až před jedenáctou, míjíme velké stádo ovcí a pomalu se blížíme k prvnímu kopečku. V sedle pod ním nás vítá štěkot pasteveckých psů, o kterých jsem měl načtené, jak dokáží zavařit. Čím víc se ale blížíme, tím víc se psi stahují a jen z dálky nás hlídají. Uff.

Přecházíme přes Varful Galatului (2048 m n.m.) a pod dalším vrcholkem potkáváme skupinku Čechů, kteří jdou opačným směrem. Dnes máme celkem pohodový den, pořád mírně nahoru a dolů, žádné prudké výšlapy.

Kolem tří odpoledne přicházíme k La Carti, na mapách označeném jako altánek. Tím pozitivněji nás překvapuje nová (2017) chatka pro 14 lidí, venku ohniště a lavičky, nedaleko voda. Nedá se nic dělat, sice jsme chtěli pokračovat dál, ale takováhle příležitost se prostě neodmítá. Sice už bez zásob alkoholu, ale i tak se rozhodujeme noc strávit tady.

Den čtvrtý - vrcholový

Jelikož jsme si včera trasu zkrátili, dnes musím vstávat dříve a tak už kolem 7 vyrážíme na cestu.

Hned ze startu míjíme odbočku a tak místo vrcholů Repede a Cormania obcházíme po jejich úbočí. Výškově to vychází šul-nul, ale vracet už se nám nechtělo. V sedle La Cruce potkáváme pastevce se stádem, procházíme po jeho okraji, psi si nás hlídají, ale nevyjíždí.

Zprudka stoupáme na vrchol Rebra (2119 m n.m.), Martin udýchaný dochází jako poslední a zase perlí "Je tu krásně, úplně to bere dech" :D Pokračujeme dále na vrcholy Buhaiescu Mic (2224 m n.m.) a Buhaiescu Mare (2268 m n.m.), kde dáváme větší pauzu. Nejvyšší vrchol Pietrosul (2303 m n.m.) chvílemi mizí v mlze, aby se vzápětí zase objevil.

Náročnějším sestup se dostáváme do sedla Pietrosul, kde ze zbytků sněhu stavíme sněhuláka. Doma se teploty blíží k 36 stupňům, tak to hned nadšeně sdílíme na facebook jako provokaci.

O sto metrů výše shazujeme batohy a na vrchol už na lehko poskakujeme jako laňky. Nebo alespoň prvních pár metrů, než se zadýcháme. Na vrcholu mandatorní fotka, já pobíhám kolem ve snaze s lítajícím signálem najít kešku a ostatní se kochají výhledem.

Dlouho se nezdržujeme a klesáme přes 400 výškových metrů nekonečnými serpentinami. Cestou potkáváme propocené turisty, kteří ani netuší, co je čeká a vychází i bez vody a v městských botách. Skoro jako v Tatrách.

U jezera se vyvalíme a vaříme kafe. Místní hafan se z nás snaží vyžebrat nějaké jídlo, ale u nás má smůlu. My ale máme docela štěstí, protože nám ke kávě místní turista dává balíček minicroissantů. Prostě top.

Nekonečných 1100 výškových metrů, kdy nás těsně před sebou tlačí déšť a jsme dole. Kempíme v Borsa Tourism, což znamená zahradu týpka, který si takto přivydělává. Nejsme tady sami, ale další rodinka Čechů, ke které se večer připojují ještě dva Poláci. Přijde mi, že na hory nikdo jiný nechodí.

Jdeme najít restauraci na večeři. Dáváme si Mămăligă, rumunskou specialitu, kukuřičnou kaši s brynzou a smetanou, jediný Michal neodolá a dává si nějaké maso se zeleninou. Na to pár piv a na závěr pizzu a při placení zjišťujeme, že neberou eura ani karty. Naštěstí nám servírka peníze vyměňuje ze svého a my tak nemusíme do kuchyně na brigádu. Zpátky v kempu kupujeme kalvádos a nějaká piva, večer se k tomu přidává ještě další pálenka od Poláků.

Den pátý a šestý - zpátky přes Uhry

A je to jasné, ráno je mi zle. Alespoň ale nemusím řídit, vše zvládá David s Michalem. Na noc se ještě stavujeme v Maďarsku v kempu. Natěšeni na langoše nabíháme do restaurace, kde nečekaně neberou ani eura, ani karty. Tak hurá do bankomatu a zpátky. Jenže ouha, langošárna už zavírá a nám nezbývá, než se uklidit do stanů. Ráno si dopřáváme vysněné langoše, procházíme se po místní pláži a nakonec to balíme a vyrážíme směr Česká republika.

Podobné články
© 2018 Pavel Třupek